Hry v lese pro děti: 6 her ze šišek, klacků a stromů

1. Lesní biatlon

nic. Šišky nebo žaludy ze země a jeden tlustý kmen.

1. Domluvte se na bezpečnostním pravidle dřív, než někdo něco zvedne: hází se směrem od cesty, nikdy na lidi ani na zvířata, a za terčem nikdo nestojí. Kdo to poruší, jedno kolo nestřílí.
2. Vyhlaste střelnici. Každý si nasbírá pět kusů munice ze země, ne víc.
3. Ukažte terč a pojmenujte ho nahlas. Tlustý kmen, pařez, patník. Musí být vidět od všech čar.
4. Vyznačte podpatkem tři čáry: děti blízko, teenageři uprostřed, dospělí vzadu. Handicap je posvátný a nediskutuje se o něm.
5. Střílí se po jednom, zásahy se počítají nahlas. Skóre se sčítá přes celou trasu, v hlavách.
6. Kdo mine všech pět, běží trestné kolo kolem nejbližšího stromu. Rodina ho vyhlásí sborem: trestné kolo!
7. Poslední střelnice je týmová. Jeden kmen, deset zásahů dohromady jako jedno číslo, střídáte se, dokud desítka nepadne.
8. Vítěz dne pak cestou domů nenese nic. Batoh, bundy a lahve si rozeberou ostatní.

minuta na postavení střelnice, jedno kolo tři minuty, celý blok tři až čtyři střelnice po trase.

Tříletý stojí dva kroky od kmene a trestné kolo se u něj nevyhlašuje; když ho chce běžet, běží ho s ním dospělý. Sedmiletý jede plné vzdálenosti a vede skóre nahlas. Desetiletý si smí posunout čáru dál a jednou za blok přinutit dospělého střílet slabší rukou.

Rozhodčím je zvuk. Šiška o kmen suše ťukne, mimo kmen zašustí v listí, a poznáte to i poslepu. Elitní disciplína přijde na svahu: jeden pustí šišku z kopce a ostatní po ní střílí za jízdy. Zásah do kutálejícího se terče se počítá trojnásobně a bude se o něm mluvit až u večeře.

2. Veverky

nic. Kus lesa, kde stromy stojí blízko sebe.

1. Vyberte startovní strom a cílový strom, který je odsud vidět. Mezi nimi musí stát další kmeny.
2. Chytněte se za ruce do jedné řady. Jeden konec řetězu se dotýká startovního stromu.
3. Řetěz se natahuje k dalšímu kmeni. Někdo na něj musí dosáhnout dřív, než se ten na konci pustí od předchozího.
4. Kdykoli se řetěz přetrhne nebo se všichni pustí od stromů naráz, vracíte se k poslednímu stromu, který jste měli celý.
5. Cíl je dojet k cílovému stromu. Počítejte přetržení. To číslo je rodinný rekord a příště je na co útočit.
6. Doplňkové kolo: každý si položí žalud na hřbet ruky a řetěz jde znovu. Komu spadne, vrací celou rodinu o strom zpátky. Žaludy pak zůstávají v lese.

deset vteřin na vysvětlení, jeden přechod pět až deset minut.

Tříletý jde doprostřed řetězu mezi dva dospělé a drží se za rukáv, ne za ruku. Sedmiletý patří na kraj, protože on je ten, kdo sahá na nový kmen. Desetiletý vybírá stromy a smí jednou za kolo vybrat takový, na který dosáhne jenom dospělý v rozkroku.

Ten největší v řetězu je vždycky most a to jste vy. Takže stojíte roznožmo mezi dvěma kmeny, jednou rukou držíte kůru, druhou tříletého, který mezitím zjistil, že se dá na vaší ruce houpat. A pustit se nemůžete, dokud někdo na druhém konci nedosáhne. Pravidlo, které tuhle hru přežije: kdokoli může kdykoli na jakékoli procházce zavolat „veverky!" a rodina má třicet vteřin na sestavení řetězu. Ve městě, mezi lampami a zábradlím, se to počítá dvojnásob.

3. Klacková olympiáda

nic. Jenom spadlé dřevo, které leží na zemi.

1. Draft, pět minut: každý si najde svůj klacek. Tvrdé pravidlo, které řekněte nahlas: bere se jenom spadlé dřevo ze země, ze živého stromu se neláme nic. Lesní zákon to říká stejně, jen suše (§ 20 zakazuje stromy a keře poškozovat).
2. Prezentační kolo. Každý představí svůj klacek jménem, jednou silnou stránkou a jednou historkou. Klacek bez jména nesoutěží.
3. Balanc: klacek postavíte svisle na otevřenou dlaň a rodina počítá nahlas. Nejdelší číslo bere bod.
4. Přesný pád: postavíte klacek svisle na zem, pustíte ho a ještě než dopadne, ukážete paží, kam spadne. Trefa je, když dopadne na tu stranu a ne dál než o krok vedle.
5. Limbo: dva drží klacek za konce, ostatní podlézají. Každé kolo o dlaň níž. Kdo se ho dotkne nebo si sedne na zem, končí.
6. Hod do dálky: po jednom, podél cesty, směrem od všech ostatních. Patou si označte odhodovou čáru.
7. Za každou disciplínu jeden bod. Kdo má po čtyřech nejvíc, bere titul. Při shodě rozhoduje odveta v limbu.
8. Finále: všechny klacky se opřou do malé stojící pyramidy vedle cesty. Monument tam zůstane, dokud ho nesloží vítr nebo pes.

draft a prezentace osm minut, jedna disciplína tři až pět minut, disciplíny rozprostřete po zastávkách trasy.

Tříletého klacek je ten, který odmítá pustit, a všechny disciplíny se přizpůsobí jemu; balanc se počítá s prstem dospělého jako oporou. Sedmiletý jede plná pravidla a vede skóre. Desetiletý určuje pořadí disciplín a smí dospělému přikázat ruku, kterou bude balancovat.

Přesný pád vypadá jako nic a netrefí ho skoro nikdo. Klacek se rozhodne až v posledním půlmetru a vy máte půl vteřiny na to ukázat. Po čtvrtém kole to ale začnete číst z prvního náklonu a od té chvíle je to nejtišší disciplína celé olympiády, protože všichni jenom civí na zem. A jestli trasa kříží potok nebo vede přes lávku, přidejte mostní závod: všichni pustí klacky z návodní strany a přeběhnou na druhou se dívat, čí vyplave první. Bez vody se závodí ze svahu, jeden odval na hráče, nejdál vyhrává.

4. Hlavní stan

plechovku nebo sklenici s víčkem, kus papíru, ohryzek tužky. Všechno se vejde do kapsy.

1. Vyhlaste, co hledáte: místo schované z cesty, suché, na které dosáhnou i nejkratší nohy v rodině. Nic se nekope a neupravuje, hledá se hotová dutina u paty stromu, mezera pod velkým kořenem, škvíra ve staré zdi.
2. Každý kandidát dostane třicetivteřinovou tichou prohlídku. Celá rodina stojí u něj nebo v něm a nikdo nemluví.
3. Pak palce naráz, nahoru nebo dolů. Platí jenom jednomyslné palce. Aspoň tři kandidáti, než padne rozhodnutí.
4. Zakládací listina se píše někomu na zádech: příjmení, datum, podpisy všech dětí a jedno pravidlo stanu, které vymyslíte společně. Cokoli od „co se řekne tady, zůstane tady" po „svačina povinná".
5. Papír do plechovky, plechovka do úkrytu. Plechovka je vaše, ne odpadek, takže až stan doslouží, jde domů s vámi.
6. První zasedání hned na místě, dva body programu. Rozdělení svačiny podle seniority, kde nejmladší je nejstarší, to je zákon stanu. A jedno skutečné rodinné rozhodnutí, které by se jinak dělalo doma: kam se pojede, co bude v neděli k obědu, kdo si vybere hru na večer. Co padne ve stanu, platí.
7. Protokol odchodu: odcházíte společně, normálním tempem, a nikdo se neohlédne. Kdo se ohlédne, dluží stanu jednu svačinu navíc při další návštěvě.
8. Návratový rituál: při každé další procházce tudy kontrola plechovky a jedno slovo do listiny. Déšť. Vypadlý zub. Prázdniny.

hledání dvacet minut, založení a první zasedání dvacet minut, každá další kontrola tři minuty.

Tříletému váží hlas při hlasování dvakrát a plechovku schovává s rukou dospělého jako jeřábem. Sedmiletý píše zakládací listinu vlastní rukou, jak to jde. Desetiletý hledá kandidáty a vede protokol odchodu, tedy hlídá, kdo se ohlédl.

Protokol odchodu je nejtěžší část celé hry a rozhodně ne pro děti. Prvních deset kroků drží každý, pak se v hlavě ozve, že se přece nic nestane, když se člověk kouknul jenom tak přes rameno. Ohlédne se dospělý. Pokaždé.

5. Lesní dokument

nic. Kus lesa s podrostem nebo aspoň s tlustšími kmeny.

1. Vyberte dva stromy, dvacet až třicet kroků od sebe. První je nora, druhý pramen. Mezi nimi musí být za co se schovat.
2. Dítě je zvíře a startuje u nory. Chce se dostat k prameni.
3. Dospělý je komentátor. Stojí na jednom místě, otáčet se smí, chodit ne. A mluví. Komentuje nahlas a bez přestávky jako přírodovědný dokument: „Samice se blíží k prameni. Zatím netuší, že tam na ni čeká její bratr."
4. Komentátor má na kolo tři detailní záběry. Ukáže paží a řekne: „A tady ji máme." Když v tu chvíli opravdu ukazuje na zvíře a to stojí v otevřeném prostoru, vrací se zvíře k noře.
5. Když se komentátor odmlčí na víc než tři vteřiny, ztrácí jeden detailní záběr. Ticho je jediná zbraň zvířete.
6. Zvíře vyhrává kolo, jakmile se dotkne pramene. Komentátor vyhrává, když zvíře třikrát pošle zpátky do nory nebo když mu dojdou záběry.
7. Druhé kolo se role prohodí. Komentuje dítě a dospělý je zvíře, které se plazí mezi kmeny.

kolo tři až pět minut, blok dvě kola na osobu.

Tříletý je zvíře a jenom jde; do nory se nevrací, komentátor ho jenom pojmenuje a zvíře na to zařve. Sedmiletý zvládne plná pravidla i tři záběry. Desetiletý komentuje sám a smí jednou za kolo vyhlásit předpověď, kterou zvíře musí splnit: „Samec se teď posadí na pařez." A samec se posadí.

Těžké na tom není hledání, ale to, že nesmíte přestat mluvit. Kolem čtyřicáté vteřiny vám dojdou zvířata a začnete komentovat počasí, migraci sousedova psa a stav podrostu. Pak přijde druhé kolo, vy ležíte na břiše za kmenem a pětiletý hlas nad vámi vážně oznamuje, že samec je unavený a bude potřebovat pomoc. Funguje to i za šera, protože se nemusí koukat daleko, což je v říjnu v pět odpoledne docela podstatné.

6. Houbařská inspekce

košík a dítě. Rukavice, jestli je máte.

1. Dítě je od téhle chvíle inspektor. Má právo veta a razítko, což jsou dva prsty a zvuk cvak.
2. Do koše se nedostane nic bez razítka. Nic.
3. U každé houby položí inspektor tři otázky nahlas: Jak se jmenuje? Co má pod kloboukem? Kdo ji bude jíst?
4. Dospělý odpovídá nahlas a celou větou. „Nevím" je platná odpověď a znamená jedinou věc: houba zůstává v lese.
5. Inspektor vede dvě čísla, kolik hub prošlo a kolik neprošlo. Obě se hlásí doma ve dveřích.
6. Inspektor má ruce v rukavicích a do pusy nesahá, dokud si je doma neumyje. To je součást hodnosti.

běží celý sběr, od prvního nálezu po dveře.

Tříletý má razítko a jednu otázku, tu poslední: kdo ji bude jíst. Sedmiletý pokládá všechny tři a vede čísla. Desetiletý smí kdykoli vyhlásit rekontrolu celého koše a jednu houbu vrátit do lesa bez vysvětlení.

Pointa není v tom, že se dítě naučí houby poznávat. Pointa je v tom, že to dospělý musí říct nahlas, a zaváhání je slyšet. Ve chvíli, kdy stojíte nad houbou a nedokážete o ní říct větu, která by obstála před sedmiletým inspektorem, jste dostali odpověď.

Dvě hry, které udrží tempo i po dvacáté houbě. Houbový poker: nálezce zakryje nález dlaní a ostatní naslepo sázejí na druh a velikost, teprve pak se dlaň zvedne. Bod za trefu, dva body za obojí. A vetřelec v koši: dospělý cestou tajně přidá do koše jednu věc, která tam nepatří, šišku, víčko, kus kůry. Doma ji musí inspektor najít dřív, než se začne čistit. Naučí to dítě dívat se do koše, což je přesně to, co má houbař dělat.

Jmenuje se Kapesní důkaz a připravuje se během dne, aniž o tom ten druhý ví. Trvá deset minut, je tichá a nic se na ni nekupuje.

šest malých věcí z lesa a šátek nebo šálu na oči.

1. Během procházky si každý z vás dvou tajně strčí do kapsy tři malé věci: kámen, kus kůry, šišku, semínko. Druhý o tom nesmí vědět.
2. Večer, až je v bytě ticho, položte všech šest věcí na stůl a promíchejte je. Jeden si zaváže oči.
3. Poslepu určuje hmatem, které tři sebral ten druhý. Svoje tři poznáte, zbytek je jeho, a přesně tak jednoduché to není.
4. Druhé kolo, těžší: u každé jeho věci musíte uhodnout, proč ji sebral. Pak se dozvíte skutečný důvod. Ten bývá lepší než tip.
5. Pak se prohodíte. Kdo měl dohromady míň trefených, jde ráno všech šest věcí vrátit ven přede dveře. Bosky.

deset minut, obě kola.

Vyhrává se ve druhém kole, u těch důvodů. Kámen je pořád jenom kámen, dokud se nedozvíte, že leží na stole proto, že úplně stejný nosí váš syn v kapse od dubna.